Balkán 2012

čtvrtek 8. listopadu 2012

Balkán 2012


Letos v létě jsem si chtěl udělat delší výlet na skútru a když mi kamarádka řekla, že je v rámci evropského projektu v Černé Hoře a má pak týden čas na cestování po Balkáně, bylo rozhodnuto.
Pro cestu připadala v úvahu buď silniční motorka Suzuki, nebo skútr Yamaha T-max, tedy pro mě srdcem skútraře prakticky nebylo co řešit. :) Na skútru jsme před cestou ve Scootlandu vyměnili zadní pneu, zkontrolovali řemen, dostal nový variátor Malossi a mohlo se vyrazit. Co se týče převozu zavazadel pro dva lidi, stačilo nám místo pod sedlem, zadní 40l topcase a postranní brašny z motorky.
Před cestou jsem dostal od kamarádky pěkný pozdrav, abych se víc těšil na cestu.
 
                                         

1. den - cesta

První den byl hodně cestovní, z Brna do Podgorice v Černé Hoře je to 1100 km. Z Brna jsem vyrážel po 11h dopoledne s asi dvouhodinovým zpožděním. Ten den bylo asi 33 stupňů a tak cesta po dálnici byla opravdu za trest. Na skútru se dá cestovně jet 130-140 a ve vedru bylo v bundě teplo, jenže když jsem ji vysvlékl, tak mi zase ofukovaly záda. Nakonec jsem přece jen jel v tričku a kalhotách  protože teplo se nedalo vydržet. Na hranicích Maďarsko/Bosna se mě celník ptá kam jedu - říkám “Montenegro.” On jen zakroutil hlavou a vrátil mi pas. Proletěl jsem rychle přes Chorvatsko a dorazil do Bosny a Hercegoviny, kde začala být cesta zajímavější. Silnice první třídy ve velmi pěkném stavu, dost široká na předjíždění se skútrem, ale zase ne dost na předjetí s autem. Užíval jsem si jak cesta v dálničním tempu, ale po pěkné silnici ubíhá. Po cestě bylo vidět dost zničených domů po válečném konfliktu, někdy člověka až zamrazí když si představí jak lehce lze přijít o střechu nad hlavou a domov. Také jsem se vyfotil u jednoho rozpadlého bagru, který jen tak postával u silnice.
                            
K večeru jsem projel kolem Sarajeva a vydal se na cestu do Černé Hory. Ta byla exkluzivní, jedna zatáčka za druhou, úzké vlásenky šířkou pro jedno auto a to celé v délce asi 150km!. V té chvíli jsem už věděl, že T-max byla ta nejlepší volba a cestou jsem do helmy křičel nadšením. Občas se stalo, že jsem vyletěl ze zatáčky a za ní byla třeba kráva, nebo šel někdo s koněm, po dlouhé jízdě se mi takové situace alespoň postaraly o udržení pozornosti. Až za tmy jsem překročil hranice do Černé Hory a ve večerních hodinách dorazil do Podgorice.

2. den - Černá Hora

Druhý den jsme se už ve dvou vydali do města Kotor, které je rezervací UNESCO. Po cestě jsem se vyfotil u zajímavé cedule, která by pro mnoho obyvatel ČR byla docela trefné místo k trvalému pobytu. 
                                          

Po návštěvě Kotoru jsme vyrazili směr Albánie. Na provoz na Balkáně jsem si rychle zvykl, hlavní tahy jsou většinou v lepším stavu než u nás, dost široké, nikoho neznepokoje předjíždění přes plnou. Za celou dobu na nás nikdo nezatroubil a to jsem opravdu nejezdil jako beránek. Cestou je hodně omezení rychlosti, ale po chvíli zjistíte, že ho stejně nikdo nedodržuje, takže je celkem běžné, že na 60tce se jezdí klidně 120km/h - no stress. Albánie byla asi největší překvapení celé cesty. Ihned po přejezdu z Černé Hory zaznamenáte propastný rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi. Zatímco Černá Hora působí prakticky stejně civilizovaně jako ČR, v Albánii hned za hranicemi začnete potkávat osly, žigulíky, prodejce kolem silnice se vším možným (i slepicemi) a celkově hodně pro nás středoevropany nevšedních pohledů.

Krátce za hranicemi jsem špatně odbočil a vjeli jsme do slumu, kde bydleli ti nejchudší. Chtěli jsme ho vyfotit, ale opravdu nám chyběla odvaha tam zastavit. Překvapivě, asi 300 metrů od tohoto místa byla krásná restaurace u břehu řeky, kde jsme si za příjemné hudby dali vynikající jídlo. Cestování na Balkáně přináší dost úsměvných momentů, třeba když přijde číšník v bílé košili a naprosto obřadně začne na stůl nasazovat ubrus. Jen co jej nasadí vidíte, že je v něm asi deset děr od cigaret a že byste ho použili maximálně tak na vyleštění motorky. Jídlo ale bylo vždy perfektní. 
K večeru začalo pršet, tak jsme našli první trochu pěknější hotel a tam se ubytovali. Město Lezhe nebylo z nejpěknějších, i tak se nám ale naskytlo pár zajímavých pohledů - třeba prodej nádobí na chodníku, nebo vodní skútr zaparkovaný přímo na hlavní ulici.

Protože bylo hodně teplo, připlatil jsem za pokoj s klimatizací, která ale nefungovala, asi po dvouhodinovém dohadování nám tento příplatek vrátili, ale padaly tam i věci jakože jsme klimu sami zničili a podobně, no prostě Balkán. Ráno bylo zábavné sledovat provoz na křižovatce před hotelem, udělali jsme i jednu pěknou fotku z přepravy sedací soupravy na tříkolce.

3. den - Albánie

Následující den jsme se vydali do hlavního města Tirana. Po cestě byl kousek Albánské dálnice, což byla vlastně širší silnice první třídy po které se dalo jet neomezeným tempem. V odstavném pruhu se dalo občas potkat povoz s oslem apod. Po cestě Albánií narazíte na mnoho překvapení, jedním z nich jsou obydlí udělaná ze starších aut umístěná na střechách domů.

Při příjezdu do Tirany projíždíme přes obrovský kruhový objezd a v jeho středu se pásly krávy a jedna zrovna vykonávala potřebu. To bylo krásné přivítání. Město ale vypadá velmi pěkně, vylezli jsme na místní atrakci - Tiranskou pyramidu a udělali pár fotek.

Opět jsou patrné zajímavé kontrasty, procházíte nádherným parkem, vše vypadá velmi evropsky a najednou něco zapáchá. Ano, kousek od centra protékají splašky a už podle barvy “vody” je jasné, že na koupání tohle určitě nebude. Zajímavý je například také rozvod elektriky ve městě.




V Tiraně jsme ještě navštívili prodejnu se skútry Vivi motor a vyměnili si pár zkušeností a přeptali se na místní trh se skútry

Z Tirany jsme pokračovali na pobřeží do města Durres, ze kterého jsme ale byli dost zklamaní, celkově špína, přeplněné pláže a špinavá voda, velmi podobně jako je to například v severní Itálii. Obsluha fast-foodu kde jsme jedli nám doporučila vydat se více na jih a vyzkoušet pobřeží tam, prý je to nejkrásnější část Albánie a jízda po pobřeží nezapomenutelná. Nechtěli jsme tak daleko už jezdit, ale po důkladném zvážení jsme se rozhodli cestu prodloužit a rozhodně nebylo čeho litovat, krásné úseky kolem moře, čisté pláže plně srovnatelné s Řeckem, prostě nádherné místo kam se určitě v budoucnu ještě vrátím.



4. den - Řecko

Tím že jsme dojeli tak moc na jih jsme se dostali do skluzu proti plánu a bylo třeba nakousat kilometry. Když už jsme tak dole, rozhodli jsme se navštívit Řecko, jednak je přes něj dálnice, takže se nám přesuny dost urychlí a také se můžeme vykoupat v Jónském moři. Vyrazili jsme tedy dopoledne a opouštíme Albánii. Cestou jsme ještě viděli cikánský slum u silnice, který jsme vyfotili.

Cesta byla dlouhá a dost nezáživná, až večer jsme docela vysílení dojeli do Thessaloniki a narazili na McDonald. To jsem já jako fanoušek nemohl minout a s velkým štěstím v očích jsem se pustil do jídla.

Na T-maxu začalo dost zlobit startování, vždycky na teplo po stání delším jak 10 minut mu dělalo dost problémy nastartovat. Rozhodl jsem se alespoň vyměnit svíčky, které jsme sehnali na místní benzínce, nakonec se mi podařilo vyměnit jen jednu a ještě za jiný typ, druhá nešla povolit. Bylo vedro a u výměny jsem se pěkně zapotil a zašpinil. Na benzínce byli ale dost ochotní, nechali mě umýt a ještě nám poradili kde se ubytovat.

5. den - Makedonie

Dopoledne jsme stihli koupání, fotka z pláže jasně dokumentuje, že jsem jezdil po Balkáně v tričku a kraťasech - opálené ruce a nohy a zbytek bílý jak stěna :))

Po dopoledním koupání jsme vyrazili do Albánie, ten den bylo nesnesitelné vedro, asi 37 stupňů ve stínu a jízda tak byla hodně vyčerpávající. Stačilo zastavit u mýtné brány a teplota skútru šla okamžitě do červeného, tak jsem musel vypínat motor, na benzínce pak stříkali vodu hadicí, tak jsem se nechal zrovna pokropit. V Makedonii to začalo být zase zajímavé, zaujala nás  třeba dost netradiční přeprava toalety.

Kvůli nesnesitelnému vedru jsme se zašili do stínu k nějaké kapličce a tam čekali, až se trochu ochladí a budeme moct pokračovat. Já jsem spal a moje spolucestující, jako typická žena, neváhala a volný čas využila k celolaku.


V podvečer jsme vyrazili dále a našli nádherné jezero, kde jsem si udělal fotku zátiší s T-maxem.

Proběhla krátká koupačka a pokračovali jsme dále do Tirany. To je velmi honosné město a najdete zde úplně vše - sochy dobyvatele, vítězný oblouk i londýnský double decker.


Protože ubytování v Makedonii se nám nedařilo najít, nebo bylo příliš drahé, rozhodli jsme se ještě za tmy dojet do Kosova a přespat tam. V Kosovu není platná evropská pojistka, takže na hranicích musíte dokoupit pojištění, které na skútr a týden vyjde asi na 20 Euro. Za hranicemi jsme zastavili u prvního penzionu, přišel malý kluk a s pistolí v ruce nám začal vysvětlovat, kolik ubytování stojí a ukázal nám pokoj. Pistole naštěstí byla plastová, což jsem já poznal na první pohled, ale Bětka byla v prvé chvíli dost vyděšená. Krásné přivítání v Kosovu. Pokoje byly ale dost hrozné, tak jsme pokračovali dál a nakonec našli hotel u cesty, kde byla v přízemí svatba, ale zajistili nám volný pokoj a ještě přinesli jídlo až do něj. Po tak dlouhém dni nebylo nic lepšího a já se odstřelil ke spánku asi třema kosovskýma pivama.



6. den - Kosovo

Kosovo bylo asi nejhezčí překvapení z celé cesty. Čekali jsme zdevastovanou a nebezpečnou zemi, místo toho nás přivítala krásná příroda, milí lidé, výborné jídlo a rozvíjející se byznys - všude se něco prodávalo, ať už na chodníku, v obchodech nebo marketech. Bylo vidět, jak se všichni snaží, aby byznys vzkvétal. Po cestě pár zajímavých pohledů, například obchod s půlkami aut.

Místní skútrservis, kde jsme se také zastavili na kus řeči. Pan majitel a mechanik v jedné osobě byl sympaťák, dokonce si sám vyrobil motorku na fotografii. Základ je Yamaha 600, ale plasty jsou vlastní výroby a provedení bylo opravdu moc pěkné.




V zemi dost často narážíte na auta KFOR. Zachytili jsme jeden náklaďák s minaretem v pozadí a taky značku, na kterou v ČR nenarazíte.

Cestou jsme narazili na starý Motel co vypadal jak z hororu a protože máme oba zálibu ve starých rozbouraných domech, šli jsme jej vyfotit.




K večeru jsme zastavili na jídlo, kde jsme zase měli štěstí na jeden rozbitý dům.

Čekal nás přejezd přes hory do Černé Hory a Srbska a protože počasí nevypadalo nejlépe a byla dost zima, došlo na posilnění před cestou, které se ve finále ukázalo jako výborný nápad.
Přejezd byl totiž dost strastiplný, místy pršelo a byla příšerná zima. V Černé Hoře jsme po asi čtyřiceti ujetých kilometrech zjistili, že kvůli požáru byla uzavřená jediná silnice, kterou jsme mohli jet, takže jsme se museli vracet zpět a kousnout ještě asi 100km v noci a zimě po Srbsku. Už jsem to držel co to šlo a až jsem se třásl zimou, zastavili jsme u prvního hotelu a tam se ubytovali. Ten pocit být v teple se nedá popsat, na recepci viděli v jakém jsme stavu a udělali nám čaj na zahřátí.


7.  den - návrat

Poslední den nás čekalo 900km v tahu, takže jsme ráno sedli a já to držel až do Brna, kam jsme dorazili okolo deváté večer. Nejhorší úseky jsou pro skútr asi dálnice, kdy je kvůli nedostatku výkonu potřeba jet pořád téměř na plné pecky a spotřeba tak letí neskutečně vysoko, přes Maďarsko jsme třeba jeli v průměru okolo 9l/100km. Naproti tomu okresky a horské silnice jsou naprosto ideálním prostředím a tam se skútr odvděčí perfektním pohodlím a výbornou ovladatelností. Celkem jsme za 7 dnů ujeli 3900km, po návratu byly vyměněny oleje, svíčky a válečky variátoru s kontrastkou, které díky vysokým teplotám a dálničnímu tempu vzaly za své. Na další cestu se určitě zase vydám na maxiskútru, cestování nalehko v tričku a žabkách, žádná nouze o místo pro zavazadla a naprostá pohoda při cestě - to vše za to rozhodně stojí!

Hynek
Scootland Team

Posted by Scootland Team

0 comments: